V loňském roce jsme oslavili šedesát let od založení, čili jsme těleso, které tady ve Zlíně působí již delší dobu. Dovolím si říci, že za ta léta už patříme neodmyslitelně ke Zlínu. Hlavní věková kategorie hudebníků je šestnáct a sedmnáct let. Orchestr se skládá hlavně z dechových nástrojů, z bicí sekce, a nedílnou součástí už dlouhá léta je klub společenského tance a mažoretková skupina.

Když se řekne dechový orchestr, tak hlavně laikovi vytane na mysli klasická dechovka. Pokud vím, tak váš repertoár je daleko širší.

Je pravda, že tento žánr je zprofanovaný. A to hlavně mezi mladými lidmi, což mě nesmírně mrzí. Na Západě jsou velké dechové orchestry mezi mládeží velmi populární, a z toho také vychází repertoár, který těleso hraje. Mluvím hlavně o symfonické dechové hudbě. Pro tento žánr speciálně píší skladatelé. Pak je to muzikálová tvorba, a já si dovolím říci, že náš orchestr je schopný zahrát prakticky všechno.

Můžete uvést příklad?

Před pěti lety jsme udělali takový experiment se známou skupinou Fleret. Upravili jsme osm jejich nejznámějších písní pro velký dechový orchestr a hráli jsme je na společném koncertě. Myslím, že posluchači i my všichni jsme byli příjemně překvapeni. Orchestr má obrovský repertoár. Od klasické polky přes muzikály, netradiční instrumentace až po koncertní symfonickou dechovou hudbu.

Kolik muzikantů nyní hraje v SDOM?

Abych byl upřímný, nevím, kolik mám oveček. (Smích.) Ale je to kolem pětasedmdesáti hrajících mladých hudebníků.
Ondřej Staněk: Musím vás opravit, je to osmdesát devět muzikantů plus mažoretková skupina. Celé sdružení čítá k dnešnímu dni přes sto dvacet lidí.

Jmenujete se orchestr mladých. Odmítáte případné uchazeče o muzikantské místo kvůli věku?

Je pravdou, že věkový průměr je opravdu nízký. Nicméně žádnou věkovou hranici stanovenou nemáme. Víte, než se člověk naučí na nástroj hrát, chvilku to trvá. A hlavně nikdy není pozdě. Pokud má člověk chuť, trpělivost a patřičné nadšení, tak je možné začít kdykoliv. Ale abych se vrátil k otázce. Většinou naši hudebníci kolem pětadvacátého roku odcházejí do Velkého dechového orchestru města Zlína. A k tomu věku, inženýr Schneider je momentálně druhý dirigent, a ten už patří k inventáři souboru. Nastoupil do něj v roce 1951 jako elév. Takže u nás na věku nezáleží. Záleží, jak se člověk cítí duševně mladý.

Pane Staňku, soubor podniká spoustu zájezdů u nás i po Evropě. Musí být velmi technicky náročné tyto výjezdy zorganizovat.
Každý zájezd je pro nás jedna velká show a také radost. Samozřejmě to obnáší spoustu práce, z mé strany hlavně manažerské. Mluvím o hromadách papíru, které musíme vyplnit. Vzhledem k tomu, že soubor má spoustu nezletilých, musíme mít od každého souhlas rodičů a podobně. Když pominu zařizování dopravy, ubytování a jiných věcí, je to také hodně o penězích. V dnešní době to není moc populární, ale je dobré, když z vystoupení vyplyne i nějaký zisk.

Zmínil jste finance. Hlásí se sponzoři sami, nebo o ně musíte bojovat?

Bohužel se v žádném případě nehlásí sami. Musíme bojovat, i když je to velmi náročné. Ale občas nějakého ze sponzorů uzmeme. (Smích.)

S jakými problémy se nyní nejvíce potýkáte?

Jednoznačně jsou to peníze. V současné době zpracováváme projekt, díky čestnému předsedovi SDOM, muzikantu Tomáši Úlehlovi, ze kterého bychom chtěli čerpat evropské peníze. To snad bude naše spása, jelikož finanční injekci už dlouho potřebujeme. Také se snažíme žádat o dotace z kulturního fondu města Zlína, který nás významně dotuje, anebo z kraje, z ministerstva kultury či podobných institucí. Víc pro funkčnost souboru, myslím po finanční stránce, udělat nemůžeme.

Pane dirigente, se svými svěřenci jste procestoval spoustu evropských měst. Které vám nejvíce utkvělo v paměti?

Saint Tropez. To je bez debat. Festivaly ve Francii jsou obrovské. Francouzi se umějí velmi dobře bavit. Není to jen o koncertování, ale o krásných, pestrobarevných průvodech. Víte, francouzská kultura je něco jako jejich sýr. Má svůj půvab, svoji chuť a svoji hloubku. Já tam jezdím hrozně rád, taky proto, že česká dechovka má ve Francii poměrně vysoký kredit.

Za ta desetiletí, co soubor funguje, jistě vyprodukoval spoustu kvalitních hudebníků. Můžete některé z nich vzpomenout?

O náš orchestr se kdysi otřel i Felix Slováček. Také Robert Kozánek, který je výborný trombonista. Vyhrál celosvětové soutěže, naposled například v Japonsku. Nyní je prvním trombonistou ve filharmonii v Praze. Na toho jsme právem pyšní a hrdí. Když přijede do Zlína, vždycky se za námi staví. Je stále stejným kamarádem jako dřív a sláva mu vůbec nestoupla do hlavy.

K orchestru patří už léta mažoretky. Kdo měl ten nápad, že s vámi budou vystupovat?

V které hlavě se nápad zrodil, to vám neřeknu. Každopádně také díky nim se stávají naše vystoupení show, které lidi nesmírně baví. Mažoretky začaly fungovat v roce 1997. U nás se prolíná taneční složka s tou muzikantskou. Můžete vidět tubistu, kterak tančí mezi mažoretkami, a naopak i mažoretky jsou multifunkční, prostě zpívají. (Úsměv.)

Co vás čeká v nejbližší budoucnosti?

Pořádáme koncerty se slovenským partnerem z Bojnice. Zlínští fanoušci nás mohli vidět před několika týdny v Městském divadle tady ve Zlíně. Nedávno jsme vystupovali na Slovensku se stejným programem. Tyto koncerty jsou v rámci projektu, do kterého jsme se přihlásili, a mají za úkol zpopularizovat dechové nástroje mezi mládeží. A to různými formami.

Chceme popřít mýtus, že dechovka je jen parta muzikantů důchodového věku, kteří hrají falešně. Chystáme se ve spolupráci s městem Holešov zorganizovat multižánrový festival dechových nástrojů, který se bude jmenovat „ROTTALFEST“. Pokud vše dobře půjde, příští rok se uskuteční nultý ročník s mezinárodní účastí. Doufáme, že akce osloví všechny věkové kategorie. Bohužel vzhledem k financím musíme pro letošní rok omezit zahraniční zájezdy, ale věříme, že v dalších letech to doženeme. (Úsměv.)